Soukromá spotřeba v zemích OECD tj. Severu za poslední dvě desetiletí vzrostla a očekává se, že do roku 2020 bude nadále sledovat růst HDP. Produktové a technologické inovace značně snížily nároky na energii a materiál u mnoha druhů spotřebitelského zboží. Nicméně „indukce spotřeby“ (tzv. „rebound effect“) vede ke vzrůstajícím objemům spotřebovaného a vyhozeného zboží a struktura spotřebitelské poptávky převážila nad dosaženou efektivitou. Spotřeba v průmyslu, státní spotřeba i méně významná individuální spotřeba v zemích OECD má tlak na životní prostředí v průběhu příštích dvou dekád bude zesilovat (OECD Environmental Outlook, 2001). Množství komunálního odpadu v zemích OECD by mělo od roku 1995 do roku 2020 vzrůst o 43 %, tj. o 70 milionů tun ročně. V roce 1997 se domácnosti zemí OECD na množství komunálního odpadu podílely v průměru 67 %. Míra recyklace vzrostla, což zpomalilo rychlost tvorby odpadu určeného pro konečný odvoz, ale nedošlo ke snížení celkového objemu vytvořeného odpadu. Spotřeba primárních surovin (Total Material Requirement TMR) v Evropě je cca 50 tun/os/rok. Spotřeba potravin v domácnostech zemí OECD je uspokojivá ale problém je malý poměr lokální a organické produkce (bez chemizace a zbytečné dopravy) Hlavní dopad produkce potravin je již ve výrobním řetězci, ale domácnosti tyto dopady ovlivňují volbou stravy a poptávkou po službách spojených s potravou. Trendy spotřeby pitné vody jsou domácnostech v zemích OECD stabilizovány nebo klesají. Přesto spotřeba vody v průmyslu i zemědělství čerpá zdroje vody nad úrovní obnovy a je nutné ji snižovat. Spotřeba energie v zemích OECD vzrostla mezi roky 1973-1998 o 36 % a očekává se, že navzdory úspornosti vzroste do roku 2020 o dalších 35 %. Spotřeba energie v podnicích a domácnostech (přibližně 30 % současné konečné spotřeby energie) je druhou nejrychleji se rozvíjející oblastí globální spotřeby energie po dopravě. Spotřeba dopravy má alarmující trend. Současný vozový park v zemích OECD o velikosti 550 milionů vozidel (75 % tvoří osobní automobily) vzroste do roku 2020 o 32 %, zatímco dostupnost osobních vozidel by měla vzrůst o 40 %. Světová letecká doprava by se za stejné období měla ztrojnásobit. Nezdanění leteckého petroleje a nafty pro zámořské lodi je naprosto absurdní (jeden pasažér v letadle spotřebuje za hodinu 30 litrů paliva tj. jako na 400 km cesty autem a vyprodukuje cca 80 kg CO2 , a dalších škodlivých látek jako NOx apod.

Spotřeba prostoru (krajiny, přírody) má v Evropě obdobně alarmující trend – posledních deset let mizí pod dopravní infrastrukturou přes 10 ha prostoru každý den. Fragmentace krajiny ohrožuje přímo diversitu přírody ale prostor je také podmínkou produkce naší potravy (spotřebitel konzumující maso potřebuje 2 ha plochy, vegetarián 0,15 ha a „vegan“ prý jen 0,04 ha orné půdy k výrobě své potravy). Proti nevratné spotřebě prostoru, ztrátě kvality a diversity krajiny je nutné nastavit finanční nástroje (oceňování neprodukční části prostoru). Část turistické migrace je způsobována i ztrátou kvality místního prostředí. I změna spotřeby času (poměr času na zajištění materiální a nemateriální spotřeby) nabízí jako indikátor kvality života část řešení. Pracovní doba klesla od doby průmyslové revoluce z 4000 hodin/rok, ale stagnuje v dravých a „workholických“ zemích (USA či Japonsko cca 2500 hod/rok). Také v ČR je ještě vysoká v „dohánějících“ zemích (cca 1900 hod/rok) v porovnání s „post konzumními“ zeměmi EU (cca 1500 hod/rok) (Chronopost International 2002). Iniciativy na snížení spotřeby a zkrácení pracovní doby (viz např. Shorter Work Time Action) argumentují nejen snížením materiální zátěže prostředí ale upozorňují na vítanou relokaci času pro vzdělání a další nemateriální kvality života. Jistě pro nás zní lákavě odhady „pracovní doby“ jako byly v přírodních společnostech (cca 1000 hod/rok), které umožňovaly vysokou kvalitu společenského, kulturního a rodinného života. Individuální spotřebu je možné odhadnout podle životního stylu jednoduchými kalkulátory (viz např. kalkulátor na http://www.myfootprint.org/).